Před 69-ti lety padaly na Plzeň spojenecké bomby

Sdílet článek na:

FacebookGoogle


Pouhých pár dní před koncem 2.světové války zažila Plzeň nejničivější nálet za celou dobu okupace. Cílem měly být jako už poněkolikáté Škodovy závody a plzeňský železniční uzel, ale odnesli to nevinní lidé.

Nálet na Plzeň ze 17. dubna 1945 byl pro civilní obyvatelstvo poměrně dost tragický. Sirény oznamující letecký poplach se rozezněly kolem čtvrté hodiny ranní. Totální destrukce trvala pouhých 20 minut. Za tu dobu shodilo 222 bombardérů typu Lancaster 891 tun bomb a 5 tun zápalných bomb. Byly zničeny desítky km kolejí, tisíce vagonů, 80 lokomotiv, nádražní depo a mnoho dalších budov. Na budovu nádraží dopadly také dvě bomby. Jedna pohnula obrovskou kopulí nádražní budovy a druhá propadla až do nádražního krytu, kde zahynulo 350 železničářů a civilních cestujících. Zásah dostal i právě projíždějící vlak s municí, který mohutně explodoval. Přesné počty obětí nejsou známé, ale odhaduje se, že zahynulo 850 lidí. Ne všechny pumy dopadly na nádraží. Vinou lidského faktoru byly hranice bombardovaného území posunuty a nálet zasáhl i okolní obytné čtvrti. Bylo zničeno mnoho civilních domů: městská jatka, dělnická čtvrť zvaná Cikánka byla totálně zničena. Bomby dopadly i na nedalekou čtvrť Doubravka a její část Letnou, i do plzeňského pivovaru.
V Jateční ulici se dnes nachází dva památníky, které připomínají onu tragickou dubnovou noc. Jeden stojí na místě tehdejšího protileteckého krytu. V něm nalezlo smrt několik desítek civilistů. Kryt se nacházel v těsné blízkosti obřích světlometů, které byly součástí protiletecké obrany Plzně. Byly největší široko daleko a obsluhovala je převážně německá děvčata, i když mužská obsluha zde také pracovala. Na protilehlém konci ulice potom bylo stanoviště flaků. Kryt, který byl nedaleko světlometů, dostal tři přímé zásahy. Nikdo nepřežil. Po náletu odklízeli trosky a vytahovali mrtvá těla trestanci bez pomoci jakékoliv techniky. Pohled na těla obětí byl příšerný. Podle ještě žijících svědků události se některá těla vyprostila, jiná jsou dodnes pohřbena pod vrstvou betonu v místě, kde je v roce 1945 zastihla tragická smrt. Někteří pozůstalí se s tím nedokáží vyrovnat a celkem logicky by chtěli, aby pozůstatky jejich zesnulých příbuzných byly vykopány a důstojně pohřbeny na hřbitově. Představitelé městského obvodu se snaží tuto situaci vyřešit ke spokojenosti pozůstalých, ale brání jim v tom třímiliónová částka , kterou by si celá akce vyžádala.
Ti, co přežili, se na pietním aktu, který se konal dopoledne ve čtvrtek 17. dubna 2014, rozpovídali. Rozhořčovali se nad tím, že památník, který se dnes nachází přímo nad nešťastným krytem, byl v minulosti přemístěn o několik desítek metrů dál na místo, kde byla německá obsluha světlometů. A také vzpomínali na nešťastné oběti náletu. Příběhy byly velmi dojemné. Někdy se opravdovou náhodou podařilo zachránit některým členům rodiny život, zatím co jiní přišli o život. Bombardování zastihlo občany nad ránem. Dospělí vzbouzeli děti, těm se nechtělo vstávat, mnozí si říkali, že je to jen další planý poplach. Nakonec se však všichni snažili před bombami skrýt. V jedné rodině běžela matka se čtyřmi dětmi napřed do úkrytu, otec s nejstarším synem se zdrželi, protože zamykali byt. To jim zachránilo život, protože matka s ostatními dětmi se ukryla právě v tom nešťastném krytu. Jinde zase s tříměsíčním nemluvnětem neměla dost sil a chtěla vběhnout také do krytu, který byl nejblíž. Jenže její příbuzná běžela s její starší dcerou napřed. Chtěla být s nimi, a tak z posledních sil běžela k seřazovacímu nádraží, které se nachází ještě asi 200 metrů od zasaženého krytu. Tomuto nádraží nikdo z místních neřekne jinak než "ranžír". Pod ním se táhl kanál, který už byl předpřipravený jako kanál k nedaleké čističce. V tomto kanálu se ukryla velká část místního obyvastelstva. A tito ukrytí přežili. Sice byl přístup do kanálu také zasypán, ale zachráněným se podařilo vyhrabat. Při opouštění kanálu se museli plazit přes mrtvá těla. Malá holčička volala na svou maminku, že už nemůže. Maminka ji povzbuzovala, že to musí zvládnout sama, protože ona měla v náročí již zmiňované nemluvně. Jiná pamětnice vypráví, že se se svou maminkou a svými dvěma bratry ukryla také pod ranžírem. Otec, který den předtím oslavil 50. narozeniny, už doběhnout nestihl a ukryl se v osudném krytu. Po náletu ho našli na kraji krytu mrtvého s ulámanými nehty, jak se snažil prohrabat ven. Jiné zranění vidět nebylo, pravděpodobnou příčinou smrti byla tlaková vlna. Jiným občanům zase údajně zachránili život Vlasovci. Někdo se chtěl zachránit útěkem kolem řeky. Děti při náletu Vlasovci zalehli a tak jim zachránili sluch, jinak by se jim asi protrhli bubínky.
Podobné zážitky měli všichni účastníci pietního aktu. Vzpomínali nejen na hrozné chvíle, kdy se na ně sypaly bomby, ale i na dobu po náletu. Celé rodiny během chvilky přišly o všechno. Všechny domy v Jateční ulici byly zničené. Lidi bez domova byli umístěni v budově sokolovny v Chrástu u Plzně. Protože byli všichni strašně špinaví, myly matky svoje děti venku pod studnou (stojí dodnes). Pamětnice vzpomínala, jak i její tříměsíční sestřičku matka myla pod studenou vodou studny. V sokolovně spali zachránění na slámě a trpěli velkým hladem. Po nějaké době za nimi přišli pracovníci Červeného kříže a nabízeli jim medicínu. Ale oni netoužili po ničen jiném, než po trošce jídla.
Takových osudů bylo nejen na konci války nespočet. Při poslouchání vyprávění těch, kteří tyto hrůzy prožili, běhá mráz po zádech a člověk si jen říká, jaké máme štěstí, že jsme nic podobného nezažili. Jak léta běží, pamětníků ubývá. Na jejich vpomínky by se ale zapomínat nemělo.
Letos se kromě pietních aktů v Jateční a Partyzánské ulici konalo ještě ►odhalení památnu obětem náletu z 18. dubna 1945 na rozcestí Olšová, Kaštanová a Květná na Slovanech.
 
Starší článek ke stejnému tématu:►ODKAZ
 
Pro přehrání videa použij :►ODKAZ