Vzpomínky na válku na Blovicku 1945 – krátké příběhy

Sdílet článek na:

FacebookGoogle


  Celý článek k tisku: odkaz

  Nejde vám tisk v pdf ?: odkaz

Vzpomínky na válku 

Od konce 2. světové války uběhlo již dlouhých 65 let, v míru se narodily a vyrostly již dvě generace lidí. Těch, kteří válku zažili a mají na tu dobu nějaké vzpomínky, je stále méně a méně. Za několik let by se mohlo stát, že se budeme chtít zeptat pamětníků, jak to tenkrát bylo a ono už nebude koho se ptát. Budeme vědět, kde se konala jaká velká bitva, kolik lidí bylo zabito, na jakých frontách se bojovalo, kde se konala jaká schůzka státníků, ale co se dělo v našem okolí, jak válku vnímali a prožívali naši příbuzní a známí, jak ovlivňovala každodenní život nám blízkých lidí, to se budeme dozvídat stále obtížněji. Přitom vyprávění těch, kteří válku prožili, je velmi zajímavé a ničím se nedá nahradit. Takové historky a události se v žádné učebnici nepopisují.

Aby všechny ty příběhy a události neupadly zcela v zapomnění, pokusili jsme se nějaké informace získat od dosud žijících pamětníků a pamětnic nejen z Blovic, ale i z nedalekého okolí. Článek bude složený z několika samostatných příběhů.

 

Příběh první:

 V Blovicích byli za války posádkou němečtí vojáci. Byli ubytováni v prostorách dnešního Lidového domu. S lidmi vycházeli slušně, nebyli to žádní fanatici ani frontou ostřílení bojovníci. Jeden z těchto vojáků se seznámil s jednou místní ženou, která učila na zdejší škole. Když byli v roce 1942 vojáci převeleni údajně ke Stalingradu, ještě si spolu dopisovali. O dalším osudu německého vojáka nám není nic známo. Jisté však je, že se ti dva už bohužel nikdy nesetkali. Žena si žádného dalšího muže nenašla a až do konce života zůstala sama.

Mezi vojáky, kteří pobývali v Blovicích, byl i jeden, který měl velice rád přesné informace o průběhu války. Nespokojil se s oficiální německou propagandou a opatřoval si informace o situaci i z druhé strany. Za války bylo pod trestem smrti zakázáno poslouchat v rozhlase krátké vlny. Ty byly z přijímačů odstraněny, rádia zapečetěna. Kromě toho jezdilo po městech auto, které zjišťovalo, jestli není tento zákaz porušován. Otec pana Veselého, majitel trafiky, tento zákaz porušoval. A již zmíněný Němec na to přišel. Nic neohlásil a chodil se pana Veselého ptát, jak vypadá aktuální situace.

 

Příběh druhý:

 V nedávno vydaném sborníku muzea vyšel text, který se týkal ukrývání parašutistů v Blovicích. Tahle informace téměř všechny překvapila a zaskočila. Takových let po válce a takováhle zásadní informace se objevila až teď. Mnozí ji pokládali za hloupost nebo výmysl. Ale nebývá šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. S touto historkou přišel jako první pan Kraus z nádraží. Nám se podařilo si tuto informaci naprosto nezávisle potvrdit ze zcela jiného zdroje. Z vyprávění pana Krause vyplynulo, že od zimy 1944 ukrývali jeho rodiče skupinu parašutistů. Nepodařilo se nám zjistit, o koho přesně mohlo jít, jisté je pouze to, že měli mluvit rusky. Jak se ke Krausům dostali, se přesně neví. Před Němci se ukrývali v místnosti pod velkou váhou, která je u domu Krausových dodnes. To bylo ale velmi riskantní, protože ke Krausovým často chodili němečtí vojáci. Chodili k nim až do kuchyně a nechávali si ohřát jídlo nebo žádali o vodu. Byli to vojáci z vlaků, které na nádraží zastavily. A domek Krausových je od nádraží nejblíže. Proto bylo velmi riskantní, ukrývat parašutisty v domě. Stačil jedna neopatrnost, drobný hluk, zvědavost některého z německých vojáků a malér by byl na světě. Proto se pan Kraus domluvil s hrobníkem panem Černým a parašutisty za noci přemístili. Vedli je zadem přes koleje ke hřbitovu, kde je ukryli v hrobce rodiny Karlíkových. Paní Krausová pro ně stále chystala jídlo, na Vánoce pekla i větší množství cukroví. To neuniklo pozornosti jejich syna. Aby nic nikde neprozradil, řekli mu rodiče, že jídlo je určené pro rodinu Černých. Teprve hodně hodně dlouho po válce se pan Kraus dozvěděl, komu bylo jídlo doopravdy určeno. Náhodou si povídal s potomkem pana Černého, paní Hlávkovou. A náhodou nadhodil, že rodina Černých na tom musela být za války velmi špatně, když jim Krausovi nosili jídlo. Paní Hlávková mu prozradila, že jídlo nebylo určeno jejich rodině, ale ukrytým partyzánům. O tomto příběhu se dozvěděla od své maminky paní Svobodové, která byla dcerou pana Černého. Na konci války partyzánům již otrnulo a ukazovali se za hroby i za bílého dne. Když vypuklo 5. května 1945 v Praze povstání, sebrali prý někde vůz a odjeli do Prahy. Od té doby o nich už nikdo nic neslyšel. Je trochu zvláštní, že se za celou dobu skrývání nepokusili nijak kontaktovat partyzánské skupiny, které operovaly v Brdech a byli v nich i uprchlí sovětští váleční zajatci. Třeba to ale v té době nebylo možné, nikdo z Blovických jim neposkytl o této možnosti informaci, protože tuhle skutečnost třeba ani sami nevěděli. To a mnohé další se už nikdy nedozvíme. Nevíme, odkud se do Blovic dostali, k jakému výsadku patřili, jaký měli úkol, jak nakonec dopadli – dostali se do Prahy, bojovali v povstání, padli nebo přežili, ?..Nad tímhle příběhem visí mnoho otazníků, na které už těžko někdy dostaneme jednoznačnou odpověď.

Co se rodiny Krausových týká, měli za války o vzrušení postaráno víckrát. V lednu roku 1942, kdy došlo k transportu blovických Židů do Plzně a následně pak dál do koncentračních táborů, se na Dubí vyskytl jeden dobrák, který poinformoval plzeňské gestapo o tom, že v Blovicích na jedny Krausovi zapomněli. (Mezi Židy bylo totiž několik rodin jménem Kraus). Tihle Krausovi pak měli plné ruce práce aby dokázali svůj nežidovský původ.

 

Příběh třetí:

 V nedalekých Srbech dodnes vzpomínají na příjezd sovětských vojáků s tanky do své obce. Za městem v té době tábořila početná skupina příslušníků Hitlerjugend. Obě skupiny o sobě navzájem nevěděli, dokud na přítomnost Němců Rusy neupozornil někdo z místních. Rusové na rozdíl od Američanů chovali k Němcům obrovskou nenávist, protože měli ve velmi živé paměti, jak se německá vojska chovala v jejich zemi. Vojáci – zkušení a ostřílení froňťáci neváhali, naskákali do tanků a nejprve naslepo zasypali uvedenou oblast tankovými granáty. Pak vyrazili na udané místo a dokonali svoje dílo. Stříleli a jezdili se svými tanky tak dlouho, dokud nebyli všichni Němci po smrti. Přestože se jednalo o příslušníky Hitlerjugend, tedy "Hitlerovy mládeže“, neměli s nimi slitování. Oni totiž právě tito mladíci, zcela zfanatizovaní a odmala vychovávaní k naprosté poslušnosti k Führerovi a k Říši, dokázali napáchat neuvěřitelné zlo. Očitý svědek této události pozoroval vše se svými kamarády ukrytý na břehu potoka, kde lovili raky. Dodnes má celou událost živě před očima.

 

Příběh čtvrtý:

 Mnohem lepší osud potkal Němce, kteří čekali na příjezd americké armády nedaleko od Spáleného Poříčí. Byla to velmi početná skupina (uvádí se okolo 1500 vojáků) a rozložili svůj tábor za městečkem u odbočky na Struhaře. Před tím byli ubytovaní v chalupách u občanů v Hořehledech. Dne 6. května 1945 se konečně dočkali. Aby na sebe upozornili, několikrát vystřelili. A občané Poříčí zavolali Američany na pomoc. Ti byli tou dobou i s tanky a další technikou ve Zdemyslicích, kde s místními občany oslavovali konec války. Předsunutá americká hlídka dorazila i do Blovic, u kostela ale dostali hlášení, že "Poříčí volá o pomoc“, tak se otočili a jeli zpět. Vojáci ve Zdemyslicích si zatím připravili děla k palbě a chtěli ostřelovat Poříčí z místa. Nakonec si to rozmysleli a jeli do Poříčí osobně. Tady na ně už čekali natěšení Němci, kteří se jim velmi ochotně vzdali a pokojně se nechali odzbrojit. Veškeré zabavené zbraně včetně granátů a min byly uloženy v nedaleké rokli. Následně byla rokle zasypaná třímetrovým návozem, aby se k munici nikdo nedostal. Takhle tam munice odpočívá dodnes, jak nám to vyprávěl dosud žijící očitý svědek. K zavezené munici a zbraním se už nikdy nikdo nepřiblížil, protože panoval strach právě z min a granátů. Části zbraní bylo použito k vyzbrojení místních Revolučních gard. Jediné zranění při akci u Poříčí utrpěl jeden místní občan, který si chtěl trochu zahrát na hrdinu. Vystřelil na Němce, ti palbu opětovali a dotyčného hrdinu spálila horká nábojnice, která mu spadla za krk. Při přestřelce bylo zničeno několik kusů německé vojenské techniky. Zajaté Němce potom Američané vedli z poříčského náměstí zpět na Struhaře, směrem od Hradiště přes Blovice, přes náměstí a kolem kostela do zajateckého tábora u Seče. Před kolonou jel americký džíp. Ze zatčení a odzbrojování Němců se v Poříčí zachovalo mnoho fotografií, které pořídil pan Kotora. Některé fotografie daroval i americkému vojákovi Jamesi Malerbovi. Ten se před patnácti lety, při oslavách padesátého výročí konce války, vypravil opět do míst, kde konec války strávil. Přijel s ostatními veterány do Plzně. Staré fotografie si okopíroval a kopie přivezl s sebou. A přestože jméno Spálené Poříčí už dávno zapomněl, podle firemního nápisu na fotografii od pana Kotory město našel a pana Kotoru navštívil. Zamířil sice nejprve do Přeštic, ale tam ho nasměrovali správným směrem. Kopie fotografií panu Kotorovi daroval. Na snímcích jsou kromě vojáků, džípů a místních lidí i stránky z památníčku s podpisy některých Američanů.

 

Příběh pátý:

Jak už bylo zmíněno, Blovice zažili průchod německých vojáků. Nad ránem 6. května 1945 směrem od Strhař procházela přes Hradiště početná kolona po zuby ozbrojených německých vojáků. Ti postupovali směrem na Bzí, do amerického zajetí. Nakonec skončili opravdu v rukou Američanů. Ti je zajali a odzbrojili v oblasti Bzí-Kotousov. Zbraně potom rozjezdili tanky, přesto se několik blovických i chocenických mladíků stačilo pěkně vyzbrojit, jak jsme o tom psali vloni ve článku Konec války v Blovicích. Blovičtí této koloně původně chtěli zatarasit cestu pokácenými kaštany na Bohušově, nakonec to naštěstí nestačili. Přestože byl vyjednán klidný průchod obcí, Němci přesto pro výstrahu občas stříleli a házeli cestou granáty a stříleli dávky ze samopalů. Naštěstí nikdo nebyl střepinami ani kulkami zraněn a jedinou obětí byl toho dne Rudolf Procházka, který byl zastřelen na louce u Poplužáku. Podruhé šla přes Blovice už odzbrojená kolona zajatých Němců z Poříčí. Blovičtí občané se na průchod vojáků přišli podívat. I když se jednalo už o odzbrojené zajatce, měli z nich pořád velký strach. K tomu přispívali i sami Němci, protože se našli mezi zajatci i takoví, kteří na přihlížející pokřikovali, že se jednou vrátí a celé náměstí vydláždí jejich lebkami.

 

Příběh šestý:

 Potulující se skupinky německých vojáků představovali pro naše obyvatelstvo na konci války značnou hrozbu. Nikdo nevěděl, jak se zachovají a co se od nich může čekat. Většinou to nebyli lidé, kteří pokojně vyčkávali, aby se dostali do amerického zajetí. Dost často se jednalo o chladnokrevné zabijáky, jak se o tom mohli přesvědčit na vlastní kůži občané ze Šťáhlav. Dne 7. května 1945 byla v lesíku zvaném Bažantnice, který je vzdálený asi jeden kilometr od zámku Kozel, spáchána dvojnásobná vražda. Oběťmi byli dva mladí lidé ze Šťáhlav – sedmnáctiletá Jitka Šůlová a dvacetiletý Miroslav Rada. Ten měl ještě s několika dalšími muži hlídku na Kozlu. Jeho přítelkyně za ním kolem sedmé večer přišla a okolo čtvrt na devět se oba vydali přes zámecký park cestou na Šťáhlavy. Tam už bohužel nedošli. Neznámý pachatel je několika ranami z opakovací pistole zastřelil, nožem zohavil a jejich těla odtáhl z cesty. Vrahy byli s největší pravděpodobností uprchlí vojíni SS, kteří se v té době potulovali po okolí. Den před vraždou přepadli hájovnu vzdálenou pouhých pět kilometrů od místa činu. Ten večer se v lesíku Bažantnice střílelo víckrát. Nejprve to byli hlídkující američtí vojáci. Místní obyvatelé se byli u nich stěžovat, proč tam střílí, oni se vymlouvali, že pouze zkoušeli zbraně. Jejich střelba v lesíku překvapila i dva manžele, kteří po zaslechnutí výstřelů rychle zalehli a kryli se. Při tom se jim z nákupní tašky vysypaly potravinové lístky, ztratili i několik balíčků s mýdlem. Právě tyhle balíčky a mýdlo se našlo u zastřelených Šůlové a Rady. Ti šli stejnou cestou, našli balíčky a vzali je k sobě. Po důkladném prošetření incidentu místním četníkem se dospělo k závěru, že vraždu museli spáchat esesáci, protože v obci nikdo nechoval k zastřeleným nenávist. Podobnou skupinou německých vojáků, která se toulala krajinou, byli s největší pravděpodobností Němci, které zajali lidé u Blovic, a potom je popravili u židovského hřbitova. Z úst jednoho pamětníků jsme slyšeli ještě jednu zcela odlišnou verzi, jak došlo k jejich zatčení. Původně jsme z různých vyprávění usoudili, že Blovičáci zajali Němce někde nad Šibeničákem, nebo alespoň ve směru na Štítov a to zcela náhodou. Podle téhle nové verze se o náhodu nejednalo. Skupina vojáků po několik dní přepadala hájovnu v Kamensku (dnes stojící v blízkosti tábora). Obyvatelům hájovny se to nelíbilo a navíc měli pochopitelně strach. Tak to řekli v Blovicích a Blovičtí si na Němce v úkrytu počkali. Při střetu u hájovny padlo i několik výstřelů. Po zatčení byli Němci předvedeni do Blovic. Američané měli již zajatců hodně a nijak zvlášť netoužili po dalších přírůstcích, navíc jeden z vojáků byl členem SS a nálada Blovických byla silně protiněmecká. Američané měli trochu strach, aby se něco nezvrtlo a nemuseli střílet do našich lidí. Tak jim raději zajatce dobrovolně vydali a konec už známe všichni. Celou událost jsme podrobně popisovali v loňském článku "Poslední výstřely v Blovicích“.

 

Příběh sedmý:

 V Blovicích po skončení války byli svorně američtí i sovětští vojáci. Američané měli svoje velitelství v budově bývalého soudu, sověti v budově spořitelny. Na výraz vděčnosti uspořádali místní občané pro obě armády taneční zábavu, která se konala v Panském domě. V průběhu večera předvedli svoje taneční umění vojáci z obou stran. Mezi Američany byl voják, který uměl stepovat, tak mu orchestr k jeho sólu zahrál vhodnou skladbu. Jeden ze sovětských vojáků byl zase baleťák. K jeho vystoupení zvolila místní kapela ?Radost ze života“valčík. Voják pocházel z Rigi a byl opravdu vynikajícím tanečníkem.

 

Příběh osmý:

 Po válce si tance a tanečních radovánek užívali lidé s velkou chutí. Za války byli taneční zábavy jako takové zakázané, hudba se směla pouze poslouchat, tančit se při ní nesmělo. Našinec si ale umí v obtížných situacích poradit a tak si lidé věděli rady i tentokrát. V Blovicích byl orchestr "Radost ze života“ Jeho členy byli: Jaroslav Kozák – hudba, zpěv, Jan Škořepa – housle, Josef Podroužek – "esaltysta“ (=saxofon, klarinet), Jiří Kotršal – hrál třetího, Ladislav Polan – b-tenor, Václav Regent – 1.trubka, Jaroslav Fiala – 2. trubka, Bohumil Polívka – 3. trubka, Jiří Sýkora – pozoun, Jan Ptáčník a starší bratr učitele Kratochvíla – bubeníci, Miroslav Fiala – harmonika, Jan Poduška – basa, František Budilovský – basa. Samozřejmě nechyběly ani zpěvačky, s kapelou vystupovalo trio Zdeňka Kučerová, Hana Podušková a Věra Kotršalová. Tyhle dámy měly i svouje oblíbené písničky, které zpívaly nejraději. Byly to tehdejší šlágry Inzerát a Paraplíčko. Jako jedny z prvních orchestrů v okolí hráli už během války jazz. Tato kapela hrála po celou dobu války a jezdila hrát po zábavách i po okolí, například do Horažďovic, Blatné, Plzně (zde hráli na místě později vybombardované dřevěné jídelny před hlavní budovou Škodovky, kde se dnes nachází parkoviště). Hrálo se od tří do pěti. Pak se odsunuly stoly a tančilo se . Kvůli zákazu tancování měli vytvořené hlídky, které měli účastníky zábavy včas upozornit na eventuelně se blížící četníky. A na sále se mohlo vesele tančit. Když se četníci přiblížili, včas varovaní tanečníci se rychle posadili na místa a vše dobře dopadlo. V prvních poválečných dnech, kdy do města jezdili i američtí vojáci, si pánové z kapely přišli na své. Jen se dozvěděli, že sem Američané přijeli, svolali se a hráli jim pro potěšení (i pro nějakou maličkost). Vojákům se naše hudba moc líbila a dávali hráčům za odměnu plné přílby žvýkaček, čokolády a cigaret. Ty byly velmi ceněné, protože Američané měli již v té době cigarety s filtrem a dlouhé 10 cm.

 

Příběh devátý:

 Mezi obyvatelstvem se za války ale našli i tací, kteří se snažili Němcům nějakým způsobem zaškodit. Ať už se jednalo o cílené sabotáže nebo o nechtěnou náhodu, ve výsledku bylo hlavní, že to nějak německým okupantům zaškodilo. V nedalekém Ždírci se něco takového nechtěně podařilo jednomu pracovníkovi na dráze. Omylem špatně přehodil výhybku a tím se mu podařilo, že vykolejil vojenský nákladní vlak. Tahle událost se stala dne 10. dubna 1942 ve 12.15 hodin. Vykolejilo několik vozů cisternového vlaku na výhybce v Myti. Vlak jel směrem od Nepomuka a cisterny byly plné nafty. Některé vozy se převrhly a rozbily, takže nafta tekla proudem až do řeky. Kvůli vykolejeným vozům a poškozeným kolejím byla do 7 hodin ráno následujícího dne na trati přerušena veškerá doprava. Osobní vlaky byly nahrazeny přestupováním. Dřív se zprovoznit trať nepodařilo, i když se na opravě kolejí pracovalo celou noc. Poslední vozy byly odklizeny až 13. dubna. Při nehodě byl těžce zraněn jeden železniční zřízenec. Ani dobový kronikář nevěděl, jestli zraněný přežil nebo svým zraněním podlehl.  Železničář, který vykolejení zavinil, měl zase obrovské štěstí, že za tento "hrdinský“ čin nebyl potrestán.

 

Příběh desátý:

 I náš další příběh má spojitost se železnicí a železničáři. Když jsme na stránkách vydali článek věnovaný blovickým obětem spojeneckých náletů, přišel nám k němu zajímavý komentář. Člověk, který se zajímá o činnost hloubkařů nad naším územím nás upozornil na nesrovnalost v případě Rudolfa Tučka, který pracoval v plzeňském depu jako strojvedoucí. Jeho vlak byl při cestě na Prahu napaden dvěma americkými hloubkaři, Tuček byl zraněn a svému zranění v plzeňské nemocnici podlehl. K útoku mělo podle našich informací dojít 29. března 1945. Po upozornění na špatné datum jsme znovu pročetli vlastnoručně psaný dopis od Tučkovy manželky, ve kterém se jako datum zranění uvádí 29. březen 1944 a jako den úmrtí 1. duben 1944. Datum jsme opravili podle zprávy manželky, protože jsme pokládali za samozřejmé, že si žena pamatuje, kdy jí zabili manžela. Ale ani tentokrát nebyl pan F.V. spokojen. Napsal nám, že toho dne k žádnému útoku hloubkařů nedošlo. Správné datum útoku na Tučkův vlak je 31. března 1945. Poslal nám i kopii německy sepsané zprávy po útoku. Uvádí se v ní, že osobní vlak číslo 77180 byl mezi nádražími Horšovský Týn a Zbiroh (nezávisle na této zprávě se nám podařilo z dalšího zdroje vyzjistit upřesnění – bylo to po výjezdu z nádraží v Kařízku) na 60,6 kilometru ve 14,20 hod. napaden hloubkaři. Lokomotiva (č. 534.018) byla prostřelena a dalšího provozu neschopná, tendr (č. 524.018) byl také několikrát zasažen, zůstal ale provozuschopný. Strojvůdce Rudolf Tuček byl postřelen do nohy, topič Zdeněk Pelc byl lehce zraněn. Jeden voják byl usmrcen, čtyři těžce a dva lehce zraněni.

 

Příběh jedenáctý:

 Nejen trať na Prahu byla koncem války častým a vyhledávaným cílem hloubkařů. S jejich útoky se setkávali i lidé u nás a v našem blízkém okolí. Spojenci, kteří koncem války zcela ovládli nebe nad územím Protektorátu, útočili téměř na vše, co se hýbalo. Za oběť jim nepadaly pouze vlaky, ale i autobusy a další po silnicích se pohybující technika a německé vojsko. V našem městě zažili jeden takový nálet 23. února 1945.Neznámý dvoumotorový letoun podle pamětníků asi typu Mosquito shodil na stanici Blovice, kde se právě nacházel osobní vlak č. 425, tři pumy. Útok se odehrál ve 21.54 hodin 23. února 1945 (podle pamětní knihy zdejší četnické stanice 22. února 1945). Cíl zasažen nebyl – exploze, asi až ve vzdálenosti dvě stě metrů od trati, způsobily jen malé škody na přijímací budově a vagonech (rozbitá okna). Nikdo z cestujících ani personálu neutrpěl zranění. Vlak asi po 30 minutách pokračoval v jízdě.

Podruhé došlo k náletu na jaře. Devět prázdných cisteren a služební vůz byly přímo ve stanici prostříleny letouny22. dubna 1945. Letadla se nad Blovicemi objevila ze severovýchodu. Podle pamětní knihy zdejší četnické stanice padající nábojnice poškodily střechy a rozbily okna v obytných domech v okolí nádraží. Telefonní spojení bylo přerušeno.

Protože se u nás asi hloubkařům líbilo, zkusili si vystřelit i na jiné pohyblivé cíle. Došlo k tomu u Seče několik dní před druhým útokem na blovické nádraží.

Na protektorátní silnici Plzeň-Písek, v lese Brůdek mezi obcemi Seč a Chocenická Lhota, asi kilometr západně od Blovic, bylo 17. dubna 1945 zničeno pět vojenských vozidel. Jejich posádky vyvázly zřejmě bez zranění. Tato událost pravděpodobně souvisí s útokem na osobní vlak č. 422 mezi Blovicemi a Ždírcem (kilometrovník 322.2 u strážního domku č. 256) na trati Plzeň-České Budějovice, k němuž došlo v 18.58. Lokomotiva č. 354.1141 byla vyřazena z provozu. Ani v tomto případě nebyl nikdo zraněn.

I obyvatelé Spáleného Poříčí mají s hloubkaři svoje zkušenosti. Citujeme z kroniky Spáleného Poříčí): "Pak se však situace mimo Poříčí, to je na frontách mění. Slyšíme hukot letadel, vidíme nálety na Plzeň…". A dále: "Objevují se hloubkaři, kteří před Poříčím rozstřílejí náš autobus, vybombardují nádraží v Lipnici a v Nezvěsticích, odkud lidé z poškozených vagónů kradou zboží. Do Poříčí přichází přes 200 "národních hostů" – uprchlíků před frontou a jsou ubytováni ve škole. Samozřejmě se neučí, pouze jedenkrát za týden se zadají úlohy. Vidíme z kopce nad Poříčím strašné nálety na Plzeň 17., 18. a 25. dubna. Od 20. dubna nejde pošta, je rozvrácená železniční doprava."

 

Příběh dvanáctý:

 Když prováděli nálet hloubkaři, většinou stříleli a nebo shazovali menší bomby. V okolí Blovic bylo svrženo bomb několik. Nejznámějšími místy dopadu jsou les Dubí a okraj Seče. Na Dubí jsou na kraji lesa krátery dva. Jeden je i po tolika letech krásně patrný, druhý, který se nachází o kousek dál v lesíku z mlází se hledá už obtížněji. U Seče dopadla bomba do remízku u cesty, která vede kolem dnešní odchovny prasat. Tam už je kráter zavezený a není po něm ani památky. I v okolích obcích jsou místa, kde za války dopadly spojenecké bomby. Několik jich spadlo u obce Chlum, v kronice obce Ždírec se uvádějí hned dva datumy, kdy se lidem třásla okna při výbuších leteckých pum. Poprvé to bylo 6. února 1944. Spojenecké bombardéry přiletěly směrem od východu a jeden z nich shodil mezi Žďárem a samotou Klasy devět tříštivých bomb, které po dopadu všechny explodovaly. Jedna dopadla na pole pana Jana Nygrýna, šest na louku pana Václava Dobrmana a dvě na pole pana Jana Řežábka. Bomby po sobě zanechaly jámy 10 – 12 metrů široké a 3 – 4 metry hluboké. Hlína byla rozházena do vzdálenosti 50 metrů. Stromy do 20 metrů od dopadu bomb byly zcela zničeny. Nárazem vzduchu po explozi byla vytlučena čelní okna v obcích Žďár i Myť. Z občanů nebyl naštěstí nikdo zraněn. Podruhé dopadlo podle kroniky u obce Ždírec dalších devět pum dne 22. února 1944. Bylo to v době, kdy lidé z obce pozorovali pád sestřeleného bombardéru B-24, které dopadlo u hájovny na Dubči. Ždírečtí kromě padajícího letadla viděli i jediného přeživšího člena posádky R. Nouryho, jak klesá na padáku k zemi. Protože dostali mylnou informaci, že letadlo spadlo někde v prostoru mezi Blovicemi a Ždírcem, byly jak ze Ždírce, tak z Blovic vyslány po trati hlídky, které měly zkontrolovat, jestli nejsou poškozené koleje. Obě hlídky se setkaly ve Vlčicích a konstatovaly, že trať je naprosto neporušená. 

 

Příběh třináctý:

 V průběhu shánění informací k článkům s tématem konec války v Blovicích jsme se čas od času setkali s názorem, že v Blovicích bylo dokonce několik amerických tanků. Někteří pamětníci si tím byli dokonale jistí a dokonce udávali jejich počet i místo, kde měli stát. Údajně to bylo za Lidovým domem nebo v sokolovně. Dlouho jsme pátrali po nějakém důkazu, že tomu tak skutečně bylo. Měli jsme k dispozici fotografie ruských tanků, amerických džípů, ale americký tank na žádném snímku nebyl. Když se nám podařilo konečně jeden snímek amerických tanků sehnat s tím, že to jsou ty, které parkovaly za Lidovým domem, ukázalo se, že se jedná o omyl. Šlo o americké tanky, které stály na návsi ve Zdemyslicích. Jak je tedy možné, že se několik lidí nezávisle na sobě zmiňovalo o amerických tancích v Blovicích" Podařilo se nám zjistit, jak asi k tomuto omylu došlo. Do Blovic přijel z nedalekých Chocenic britský tank, se kterými jezdili českoslovenští legionáři, kteří se k Britům přidali v období po vylodění spojenců v Normandii. Tito legionáři přišli do Chocenic ve druhé vlně vojáků a vystřídali tam vojáky spojenecké. Tanků typu Cromwell bylo v Chocenicích několik, a když s ním legionáři přijeli do Blovic, obyvatelé si je spletli a zaměnili za americké. Na jiné vysvětlení nejsou žádné důkazy a tohle se přímo nabízí. V Blovicích  žil pamětník, který na tom tanku jel.

 

Příběh čtrnáctý:

 Vojáci z obou vítězných armád si během válečných let museli zvyknout na stravu, která měla do domácí hodně daleko. I když zvláště američtí vojáci měli jídla hojnost, byli rádi, když od místních lidí dostali nějakou dobrotu. Na oslavu svobody, kterou s sebou přivezli, museli vojáci připíjet vším možným. Z dobových fotografií je patrné, že dostávali kromě tradičního piva i tvrdý alkohol a víno. Dostávali i něco na zub. Rusům ohromně chutnala slanina, kterou si nakrájenou na plátky pokládali kůží na blatníky svých aut a ukrajovali si plátky. Místní lidé jim připravili i veliký hrnec kaše a po té se mohli utlouct. Američané zase dostali od paní Srbové koláče. Když jejich kolona zastavila před jejich vraty, právě vyndavala borůvkové koláče z trouby. Pochopitelně z kompotovaných borůvek. Někdy si jídlo obstarávali sami vojáci. U obou armád bylo normální, že si vojáci chodili chytat ryby pomocí granátů. Rusové v Blovicích takto lovili u Poplužáku, někdy zašli i na řeku. Tam se také koupali. Američané se chodili koupat do "Hliníku“ na Hájku. Obzvlášť koupající se černoši budili nejen mezi děvčaty velkou pozornost.

  

Těmito čtrnácti krátkými příběhy bychom chtěli připomenout, jak to chodilo za války a krátce po válce, a na co blovičtí pamětníci stále vzpomínají. Nejsou to příběhy statečných hrdinů a velkých činů, ale obyčejné vzpomínky obyčejných lidí, o které se postarala válka, a které nikdy nevymizí z jejich paměti.

 

 

 

Celý článek k tisku: odkaz

Nejde vám tisk v pdf ?: odkaz