Letec RAF Plk. Karel Bečvář by oslavil sté narozeniny

Sdílet článek na:

FacebookGoogle


Letec RAF Karel Bečvář by oslavil sté narozeniny

V sobotu 11. listopadu 2017 si Blovice připomněli sté výročí narození jednoho z významných rodáků, letce RAF poručíka (Plk. immemorial) Karla Bečváře. U pomníku letců u lékárny se konal pietní akt, kterého se zúčastnili zástupci armády ČR, klubů vojenské historie, zástupce kraje Martin Baxa, zástupci města Blovice, Muzea jižního Plzeňska i příbuzní. Starosta města Jan Poduška, Martin Baxa, neteře Karla Bečváře Zinočka Homanová, Stanislava Homanová a dcera generálmajora Jana Romana Irvinga Iveta, která se díky vyprávění svého otce se životními osudy Karla Bečváře velmi dobře seznámila, pronesli slavnostní projevy. V neposlední řadě promluvil i autor knihy “Jsme napadeni” pan Daniel Švec. Tato kniha byla představena a prodávána v následujícím programu v muzeu.
Během celé akce stála u pomníku letcům čestná stráž. Zazněla hymna Velké Británie a učitelé hudební školy zazpívali hymnu československou. Po projevech byly položeny věnce a kytice a celý akt ukončila hymna České republiky.
Program poté pokračoval v Muzeu jižního Plzeňska.
Účastníků pietního aktu se sešlo dost, a to i přes nepřízeň počasí. Tím se zasloužili o důstojnou vzpomínku narození letce Karla Bečváře a zároveň i 11. listopadu, který je Dnem veteránů (11. listopadu 1918 bylo uzavřeno příměří mezi státy Dohody a Německem a tím skončila Velká válka, která byla později označena za 1. světovou válku).

Příběh opravdového člověka trochu jinak – K. Bečvář

 

V posledních Blovických novinách byla kratičká, okrajová zmínka o našem rodákovi Karlu Bečvářovi. Snad každý blovičák dnes už ví, kdo to byl a jak se vyznamenal v průběhu bitvy o Anglii. Nejzasvěceněji o něm mohla vyprávět jeho sestra, paní Marie Otcová, která už bohužel zemřela. V její pozůstalosti se zachovalo mnoho fotografií a osobních předmětů, které upomínají na jejího bratra, a dokonce i zvukový záznam z jejího vyprávění o něm. Tyto předměty věnovala rodina místnímu muzeu. Karel Bečvář by zanedlouho oslavil 92. narozeniny (narodil se přesně na den rok před tím, než skončila 1. světová válka, tedy 11. 11. 1917). A tak jistě stojí za to, připomenout si tohoto našeho významného rodáka trochu blíž.

Karel Bečvář prožil svoje dětství společně se svou sestrou Marií a svými rodiči v Blovicích. Nejprve všichni bydleli u prarodičů v č. 216 v části Bohušov. V roce 1924 se přestěhovali do nového domku, který si rodiče postavili v Husově ulici. Nejmilejším místem her ale stále zůstávala Cecima, obzvláště okolí potoka. Z toho pramenila i snaha založit v Blovicích hokejový klub. O to se ještě před válkou pokusil, ale odehrálo se jen pár zápasů a činnost klubu byla přerušena. Pravidelně se hokej začal hrát až po válce a hrálo se až do roku 1961. Více o hokeji v Blovicích zveřejníme v samostatném článku.

Oba navštěvovali měšťanskou školu, která se nacházela v dnešní Americké ulici. Zde přišel Karel ke své přezdívce „Bimba“, která ho pak provázela po zbytek života. Byl pod ní známí nejen u naší armády, ale i v Anglii mezi kamarády u letectva. O přezdívku se postaral jeho učitel Panocha. Když se jednou Karlovi něco nepodařilo, řekl mu před ostatními: „Ty jsi ale bimba.“ a tohle označení už mu pak navždy zůstalo. Po skončení měšťanky začal jezdit do Plzně na čtyřletou strojnickou průmyslovku. Otec měl zámečnickou dílnu a byl by rád, kdyby ji po něm jeho syn přebral. Ten měl ale jiné plány a sny. Už od dětství měl zájem o letadla a o létání. Rodiče jeho zálibu neviděli rádi, měli strach, že by se synovi mohlo něco stát. Tak se se svou touhou jít po střední škole k letectvu svěřil raději svému třídnímu učiteli. Ten s ním jel do Prahy na přijímací pohovory a pomohl mu obstarat všechny potřebné papíry a náležitosti. Pak s ním zajel do Blovic za jeho rodiči, u kterých se za Karla přimluvil a otec Bečvář nakonec souhlasil a dokumenty podepsal. A tak šel Karel k vytouženému letectvu. Po úspěšném absolvování Vojenské akademie v Hranicích v roce 1937 jako nejmladší poručík letectva, střídal různé útvary. Jeho aprobace byla stíhač – navigátor. A protože navigace byla jeho láskou, věnoval se právě jí. Během mobilizace v září 1939 působil Bečvář jako velitel letiště v Plzni na Borech. Po zabrání Sudet Němci na podzim roku 1938 bylo mezi příslušníky naší armády patrné silné napětí, mezi lidmi pak strach z nevyhnutelně se blížící války. Po Vánocích 1938/38 pracoval Karel v továrně Avia v Praze. 15. března 1939 vstoupila do naší již okleštěné vlasti německá vojska, obsadila téměř bez bojů kasárna a naše armáda byla zrušena. Všichni vojáci z povolání tak rázem přišli o práci a snažili se hledat uplatnění jinde. Někteří se potají scházeli v Praze a plánovali útěk za hranice, kde by proti hitlerovskému Německu mohli aktivně bojovat. Mezi těmito lidmi byl i Karel Bečvář. O svých plánech se zmínil pouze sestře. Domluvil si s ní i způsob komunikace po svém útěku.

V jeho dopisech měla vždy hledat zprávu napsanou mezi řádky citrónovou šťávou. Ta není na první pohled vidět, teprve když se papír zahřeje nebo přežehlí, citrónová šťáva zhnědne a písmo je krásně k přečtení. Zároveň sestru nabádal, aby se snažila provdat, aby měli doma rodiče pomocnou ruku, kdyby se s ním něco stalo.

Útěk se Bečvářovi zdařil 9. června 1939, kdy se přes Těšínsko dostal do Polska. Zde se ale dlouho nezdržel. Po obsazení Polska v září 1939 musel znovu prchat. Tentokrát do Francie, kde prošel různými instruktážemi a školeními. A aby mohl bojovat, musel podepsat, že vstupuje do československých legií. Z Francie se mu podařilo poslat oklikou přes Slovensko po kamarádovi druhý dopis ( první napsal ještě z Polska). Ani jeden z dopisů se bohužel

nedochoval. Rodina musela všechny tyto věci z bezpečnostních důvodů zakopat a papír se během války ve vlhké zemi rozpadl. Ale ani ve Francii naši vojáci dlouho nezůstali.

Francie v červnu 1940 kapitulovala a vojáci i vojenská technika byli urychleně evakuováni do Anglie. Bečvář se tam dostal společně se skupinou ostatních letců oklikou přes Maroko, přes Casablanku. Tady se shodou náhod setkal s další blovickou rodačkou Marií Jedličkovou, která zde působila v prodejně Baťovy filiálky. Strávil u ní tři dny a pak přes Gibraltar pokračoval do Anglie. Zde stál u zrodu slavné 311. bombardovací perutě. V té působil jako vynikající navigátor. Odlétal 35 operačních letů. Pak byl vyslán do Kanady, do školy navigace, kde se vyučovala především tvz. astronavigace. Takový předmět se u nás na vojenských školách vůbec nevyučoval, protože v našich poměrech nebyl třeba. Naše zem nemá moře a tak se navigátoři mohli orientovat podle pevných záchytných bodů na zemi. Pro potřeby bitvy o Anglii, kdy se převážná část bojů odehrávala právě nad mořem, bylo třeba, aby se navigátoři uměli orientovat pomocí hvězd. Po úspěšném absolvování kurzu měl být zařazen do konce války jako instruktor astronavigace pro začátečníky i pokročilé. Protože chtěl ale létat a bojovat, vrátil se zpět do Anglie k aktivní službě. Zde odlétal ještě 15 dalších operačních letů. U RAF létal pod osobním číslem 82587 a získal hodnost F/O = flying officer, což v naší armádě odpovídá hodnosti poručíka. Poslední zprávu od něj dostala rodina před Vánocemi 1940, kdy v zahraničním rozhlase uslyšeli zprávu, že Bimba zdraví rodiče a sestru. To bylo naposled, kdy o něm rodina do konce války slyšela.

Rodina byla kvůli jeho útěku z vlasti a činnosti u RAF internována v táboře ve Svatobořicích. Zde si všichni prožili velice krušné období a setkali se s mnoho významnými lidmi z období první republiky, jejichž příbuzní také bojovali na cizích frontách proti Německu.

Karel Bečvář byl se svým letadlem a dalšími pěti kamarády sestřelen Němci při letu nad Biskajským zálivem 18. 8. 1942. Zachoval se jeho předletový deník, kde je zapsáno datum a hodina vzletu, kolonka pro návrat už zůstala nevyplněná. Jeho poslední slova slyšená přes vysílačku byla: „Jsme napadeni nepřátelskými stíhačkami.“ Po válce byly sečteny ztráty na životech mezi československými letci bojujícími za války v RAF a bylo napočítáno 511 obětí. Mezi nimi byli i všichni tři blovičtí letci.

Letecký deník. Poslední let 18.8.1942 7:27, bez návratu…. 

Za svoje zásluhy v boji proti Němcům získal Bečvář řadu ocenění. Za chrabrost byl vyznamenán Československým válečným křížem in memoriam, medailí Za chrabrost a nejvyšším britským leteckým vyznamenáním DFC. Dosáhl hodnosti nadporučíka, po smrti byl povýšen na štábního kapitána a v roce 1991 do hodnosti plukovníka.

Velmi ceněné je britské vyznamenání DFC – Distinguished Flying Cross, tedy záslužný letecký kříž. V roce 1942 byl jedním z prvních zahraničních letců, kteří toto vyznamenání získali. Celkem ho obdrželo pouze 51 důstojníků letectva.

Pomník, věnovaný památce jeho i dalším dvěma blovickým letcům Václavu Blahnovi a Miroslavu Drnkovi, byl slavnostně odhalen 3. 5. 1997 před lékárnou za účasti mnoha významných osobností nejen z oblasti politiky, ale hlavně armády.

Památníky se jmény padlých letců za 2. světové války můžeme najít i jinde. Jejich jména jsou uvedena na zdi Westminsterského opatství v Londýně, pomník mají odhalený i v Praze.

Doufáme, že jsme tímto článkem přispěli ke vzpomínce na naše letce.